Vítejte na Naruto textovém fóru. Přihlašte se a hrajte! :')
 
PříjemCalendarFAQHledatSeznam uživatelůUživatelské skupinyRegistracePřihlášení
Svět Shinobi na vás čeká, chopte se kunaie a vzhůru do boje!

Share | 
 

 Takeru Yagiu

Goto down 
AutorZpráva
Valar
Kage
avatar

Poèet pøíspìvkù : 35
Join date : 08. 11. 14

PříspěvekPředmět: Takeru Yagiu   Mon Nov 17, 2014 8:02 pm

Jméno: Takeru Yagiu
Přezdívka: Take
Vesnice: Kumogakure no Sato
Hodnost: Raikage
_______________________
 
Povaha: Takeru je typický samotář. S nikým se moc nebaví a nejraději tráví svůj čas ve své kanceláři. Kdyby měl na výběr mezi oslavou narozenin a sezením v dešti na okně, vybere si okno. Když se však s někým pustí do řeči, musí to být opravdu nezbytné. Při svém hovoru je často stručný a jeho hlas nikdy není přátelský, spíše lehce zavání po špetce nenávisti a krutosti. Co se však týče vesnice je pro něho posvátné. Vděčí vesnici za hodně a snaží se jí to vrátit v plném rozsahu. Každý, kdo napadne Kumo byť jen slovně riskuje, že pocítí jeho hněv v plném rozsahu. Až v boji většina lidí skutečně pozná jeho skutečné já. Jeho srdce je plná nenávisti, krutosti, ale také smyslu pro spravedlnost, který však vyjadřuje dosti svérázně.
Podstata: Raiton, Doton
Kekkei Genkai: /
 
_______________________
 
 
Obrázek postavy: 


Popis: Takeru je 180 centimetrový muž šlachovité postavy. Oči má zelené jako první jarní květy, za těmito krásnými nevinnými oči se však skrývá děsivá minulost, jež si s jeho očima naprosto protiřečí. Má dlouhé rudé vlasy padající přes celá záda až k hýždím. Je jasné, že Takeru není žádný kulturista, ale jeho postava napovídá tomu, že pohyb má prakticky pravidelný. Mnoho jizev po celém tělo navíc dost prozrazuje o životě tohoto muže. Jistě je posbíral při svých bitvách. Jedna z jehou rukou, ano, jedna ruka mu chybí, je nahrazena železnou náhradou, která je pozlacená a nosí na ní rukavici
Životopis:
„Lepší je zemřít. Bolí to méně a je to rychlejší než celý život zaživa umírat…“
-Takeru, Raikage.
Kapitola I.
Slunce se skrývalo za mraky, vlny bily do skal a zvuk, který tím vznikal, se nesl přes celou vesnici. Tento šum přinášel lidem do duší klid a mír. Svět vypadal opravdu přívětivě. V jednom ze stovky domů se z ničeho nic začal ozývat křik. Na posteli v tomto domě ležela žena s roztaženýma nohama. Vedle ní stáli další osoby, ty však skryté ve stínu, dá se říci, že světlo z okna ozařovalo jen tu část pokoje, kde byla postel, nejspíše to bude sklonem okna. Abych se dostal k jádru věci. Právě zde na Svět přicházel človíček, jež později povede celou vesnici. Jeho jméno bylo Takeru, Takeru Yagiu.
Když ho jeho matka konečně vytlačila ze svého bezpečného lůna, chlapec byl okamžitě zkontrolován jedním z mužů, jež vyšel ze stínu, aby dítě prohlédl. Chlapec dýchal, ačkoliv nezakřičel, bylo to zamlklé dítě takřka od první chvíle, co vystrčil svůj nos ven. Své jméno získal po svém otci, jež se jmenoval stejně. Jeho rodina jej zahrnovala láskou a vším dalším, co bylo po ruce, včetně jídla.
Když chlapec rostl, byl čím dál tím víc uzavřenější, ačkoliv poměrně rychle zvládal základní dovednosti. Na svůj věk brzy chodil a dokonce uměl i mluvit, ačkoliv ani tak tohoto umu moc nevyužíval, mluvit mu přišlo zbytečné a mluvil pouze, když to bylo nezbytné. Tím je myšleno, že si uměl říct o jídlo, ale říkat, co mu vadí, mu přišlo jako něco zbytečného. Co nezmění sám, nezmění ani ostatní, toto motto si zachoval doteď, i když už pár let není batoletem.
Jak rostl a prospíval, jeho tělo sílilo a jeho duše na tom byla stejně. Vyrůstal z něj vysoký a přísný chlapec, jež intenzivěji vnímal smysl pro spravedlnost. Nedopustil, aby se v jeho přítomnosti dělo něco nespravedlivého, ať už se jednalo o rozdělení bonbónů mezi sourozenci a nebo křivé obvinění z lumpáren. V těchto chvílích byl schopen otevřít ústa a bránit obviněného zuby nehty. I když se něco zdálo spíše jako fikce než realita, ve světě Takera bylo všechno možné, dokonce i světový mír. Takeru se však narodil do doby, kdy mír byl takřka na hraně s válkou a Kumogakure patřila do aktivní části vesnic, které se snažili násilím docílit své vlastní svobody. Kumogakure nechtěla být závislá na nikom. Její zájmy hájili dvě monstra, osmička a devítka. Dva démoni, kteří byli nyní v této vesnici, zatím však nebyli vybráni jejich Jinchuriki.
Když bylo Takerovi 7, byl vybrán Raikagem jako nositel jednoho z ocasatých démon. Jednoho si pro něj tedy rovnou na hřiště přišli dva Jouninové, kteří ho odvedli do centrály ANBU. Přes hlavu mu hodili pytel, aby neznal cestu na toto místo a sundali mu ho až byl na místě. Zde jej připoutali na speciální rituální stůl, kde čekal na to, co se bude dít dále. Netrvalo to dlouho a kolem něj se shromáždilo až příliš mnoho lidí s maskou na obličeji. Jeden mezi nimi však vynikal díky tomu, že masku neměl. Tímto člověkem byl Darui, který byl současným Raikagem. Na sobě měl svůj klasický bílý plášť a klobouk se žlutým zbarvením. Takeru se samozřejmě jako každý chlapec v jeho věku bál toho, co se bude dít. Toto by bylo navíc velice frustrující i pro dospělého člověka, natož pro dítě, natož pro Takera. Ten však nevydal ani hlásek, ani špetku strachu, nevydal najevo vůbec nic. Jediné, co nyní mluvilo, byly jeho oči, v kterých se zrak doslova vyléval. Když Raikage přišel do dostatečné blízkosti, naklonil se na něj, aby byl ještě blíže a poté promluvil. Takeru Yagiu, byl jsi mnou zvolen jako budoucí Jinchuriki. Čeká tě břímě, jež je velmi těžké nést, ty budeš mít to břímě nejtěžší ze všech, ale vybral jsem tě proto, protože věřím tomu, že ty to uneseš. Budeš to teď mít těžké. Budou Tě nenávidět, budou tebou opovrhovat, budou se tě snažit zabít, ale ty si musíš zapamatovat, že tvojí úlohou je tyto lidi chránit. Nikdy Tě nepochopí, nikdo kromě Jinchuriki nikdy nepochopí břímě, jaké je být Jinchurikim vlastně břímě. Zklidni svůj dech a připrav se. Tím, co se teď stane jednou možná budeš moct ochránit svojí vesnici… Pronesl Darui a poté luskl prsty. Ozvalo se šoupání, jakoby někdo přenášel nábytek. To však jen dva členové ANBU přinesli obrovskou nádobu podobnou džbánu. Jeden z nich položil ruku na víko a ten druhý přišel k Takerovi a roztrhl mu triko. Ihned na to začal skládat pečetě a nakonec položil ruku na Takerovo prso, v tu chvíli se však stala další věc. Muž, který držel v ruce víko otevřel džbán a z něho začala vytékat oranžová kapalina, formující se v lišku, ihned však začala přes otevřenou pečeť na Takerově prsu proudit do něj. V tuto chvíli Takeru omdlel a dále si nic nepamatoval.


Kapitola II
Takeru se probudil v nemocnici. Byl na jednotce intenzivní péče a dozor nad ním mimo osobního doktora drželi také dva ANBU. Takeru nyní promluvil, což se moc často nestávalo. Zeptal se, co se stalo a jak se sem dostal, avšak odpovědi se mu nedostalo. Místo toho mu byly dány prášky na uklidnění a také nasazena kapačka. Takeru neměl vůbec chuť k jídlu nebo pití, takže tato tekutá strava pro něj byla nyní životodárný pramen. V nemocnici pobyl ještě pár dní, než byl propuštěn zpátky za svojí rodinou, po které se mu již stýskalo, rodina měla zakázáno jej v nemocnici navštěvovat. Když se domů vrátil, byl slyšet jen pláč matky, u které stáli její rodiče a další členové klanu. Takeru stál ve dveřích a nevěděl, jestli je dobrý nápad, aby šel dovnitř. Když si ho však matka všimla, okamžitě k němu přiběhla a pevně ho objala, načež mu smočila rameno. Takeru nemluvil, opět. Obejmutí matce opětoval a hladil jí druhou rukou po vlasech. Nevěděl, proč matka brečí a bylo mu to jedno. Miloval jí a nechtěl, aby byla smutná či brečela, chtěl aby se smála a byla na něj pyšná. Nakonec se však i on dozvěděl krutou pravdu, zdroj breku jeho matky. Jeho otec při jedné ze svých ANBU misí zemřel. Najednou se i z očí Takera začaly téct slzy, které se dohromady spojovaly a tvořily doslova potoky. Takovýto projev emocí Takeru nikdy předtím ani potom již nikdy nezažil. Když šel na pohřeb, jediný šel v bílém a to jenom z jednoho prostého důvodu. Když mu bylo zhruba pět a kupodivu mluvil s otcem, oba říkali, v čem by byli rádi, kdyby jim někdo přišel na pohřeb. Jeho otec si přál, aby jeho potomci šli v bílém. Bílá pro něj značila dobro a něco pozitivního, jako význam v tomto podtextu si představoval fakt, že bílá může značit i naději, naději pro nový začátek, pro nový život. Ačkoliv by umřel, v jeho dětech by žily jeho sny a naděje, které by děti po svém otci zdědili. Takeru byl jedináček, takže nikdo jiný tam v bílém nešel…
„Všude zlo a tma, všude jen tlumené zvuky, jediná věc svítí zde, je to naděje.“
Po smrti otce šlo všechno strašně. Nikdo se už teď s Takerem nebavil a po zapečetění démona do něj nebylo nic lepší, z neutrality se vyklubal strach, který vyústil v nenávist, jako u každého Jinchuriki. Takerovi to však vyhovovalo. Nechtěl být nikdy oblíbený ani přátelský, chtěl se vždycky dívat jen na to svoje a Kyuubi mu v tomto pomohl ukončit i ten poslední kontakt s lidmi, který měl. Takeru si vždycky hrál sám, jedl jen s matkou a ven chodil také výhradně sám. To vše se však mělo brzy změnit…
Byl deštný den a Takeru se vracel od moře domů. Probíhal kolem domů a míjel znechucené tváře a nenávistné oči, jež se na něj dívaly skrze prsty. Takeru se po těch již devíti letech svého života ignorovat ostatní a hledět si toho svého. Rostl z něj navíc i skvělý Shinobi. Na akademii měl od prvního ročníku ty nejlepší známky vůbec a nikdy se nedokázal unavit, měl až příliš mnoho energie. Inu zpátky k příběhu. I když pršelo, rozhodl se prodloužit si cestu kolem hřiště.
Bůh ví, zda-li to byla náhoda nebo osud, ale ten den Takeru změnil svůj život. Na hřišti bylo i v tomto dešti rušno. Hlouček chlapců byl sestoupen kolem jednoho, který ležel na zemi a na něm seděl kluk, který ho dále byl. Takerova povaha pro spravedlnost opět zavelela a přišel k hloučku chlapců, se kterými se začal být. Rány padaly a chlapci také, ale nakonec to byl právě Takeru, který pod náporem převahy  spadl na zem, ze které se už nezvedl. Jak déšť padal na jeho tváře, zakrýval tím slzy bolesti. Poté otočil hlavu ke chlapci, kvůli kterému to všechno dělal. Se zděšením zjistil, že chlapec se na něj dívá stejně. Měli společnou jednu věc, měli v očích stejnou bolest. Ti spratci, co je takhle zřídili, již pelášili domů a je dva tam nechali na pospas svému osudu. Nikdo neví, čím to bylo, ale Takeru se regeneroval rychleji než ostatní děti, takže po chvíli skoro v plné síle vstal a pomohl vstát i tomu druhému, který na to byl podstatně hůře. Toho dne získal Takeru více než jen nakládačku, získal také přítele, který s ním sdílel jeho břímě v letech budoucích…


Kapitola III- Takeru ft. Renji, duo z Oblačné
Uběhlo již pár let a Takerovi nyní bylo 12. Akademii udělal hladce, ačkoliv mu Kyuubi nic neusnadňoval. Měl však něco, co nikdy předtím, nejlepšího přítele. Ten byl také Jinchuriki, avšak Hachibiho. Asi proto k sobě měli tak blízko, neboť jeden druhému dobře rozuměl a dávali si navzájem pocit, že na nic nejsou sami. Takeru a Renji byli schválně dáni do stejného týmu, aby se sehráli i v boji a k nim byla přidělená ještě jedna medička z jejich ročníku, její jméno bylo Asuka. Mistrem tohoto týmu se nestal nikdo jiný než starý dobrý Omoi. Tým 2 byl již od začátku dosti oblíbený a právě do něj byly vkládány naděje vesnice na dominaci nad ostatními vesnicemi. Takeru se učil kombinovat techniky Raitonu s mocí Suitonu, kterou měl pro změnu Renji a bylo to opravdu impozantní. Již jako Geninové byli pouštěni na mise, na které byli normálně pouštěni Chuninové. Asuka tam byla tak trochu navíc a moc dobře si to uvědomovala, z čehož měla výčitky. Takeru se do ní zamiloval, ačkoliv s ní nikdy moc slov neprohodil. Jediný člověk, se kterým opravdu dokázal udržet konverzaci byl Renji. Do toho se však zamilovala právě Asuka, Renji však do ní ne a upřímně ji dlouhou dobu přehlížel. Tento začarovaný trojúhelník později přinesl týmu velmi mnoho problémů po psychické stránce.
Jednoho krásného dne tým 2 dostal úkol. Jeho úroveň byla C, což bylo pro tým celkem rutinní práce. Úkolem bylo vyčistit jednu jeskyni poblíž Kumogakure od zdivočelých vlků. Odměnou by bylo pro tento tým přístup na želví ostrov. Každý věděl, že převelení na želví ostrov třeba jen na týden znamená výcvik, kterým doženete měsíce zameškané nic neděláním. Chlapci se na to vskutku těšili, ale Asuka ani moc ne. Byla medička a bála se, že proti divé zvěři bude slabá, měla však štěstí, nebylo jim přáno se na tento ostrov vydat, ale k tomu až za chvíli. Tým se tedy připravil a druhý den ráno na tuto misi vyrazil, ze začátku tato mise vypadala jednoduše, cestou je nikdo nepřekvapil a u vchodu nebyly taky žádné potíže. Renji zaplavil jeskyni vodou a Takeru pomocí své Raitonové podstaty zparalyzoval všechna zvířat uvnitř, tedy alespoň si to myslel. Omoi šel dovnitř jeskyně, aby se ujistil, že jsou vlci ochromení a tým měl čekat. Venku. Při tomto čekání se tým pustil do řeči, no spíše Asuka se pustila do řeči s Renjim a Takeru jen přihlížel a stál. I slepý by si všiml, jak Asuka září, když s Renjim mluví a v tu chvíli to oběma došlo, Asuka miluje Renjiho. Takeru a Renji se na sebe podívali, v Renjiho očích se zračilo překvapení, kdežto Takera zachvátila žárlivost a vztek. Okamžitě se vrhl na svého společníka a začala vzteklounská bitva dvou Jinchuriki. Zprvu to vypadalo jen na pěstní souboj, ale brzy se do boje zapletly i zbraně. Tento souboj ukončil až zvuk praskající skály. Jeskyně se zhroutila a Omoie zasypala uvnitř. Ihned na to se objevili maskovaní Shinobi, jež v ruce třímali zbraně a byli připraveni zabíjet. Láska musela jít stranou, nyní šlo o život nejen jim dvěma, ale také Asuce, která vypadala dosti vyděšeně. Takeru ji stále miloval, i když věděl, že ona jeho ona a Renji věděl, jak je pro Takera Asuka důležitá, takže byla důležitá i pro něj. Každý se postavil vedle Asuky tak, že kryli její tělo svými vlastními. Peklo mělo započít, nepřátel bylo asi 30 a nevypadali, jakoby někoho chtěli šetřit. Došlo ke styku, i když se nejednalo o nijak úžasné Shinobi, jejich počet byl jistou výhodou. Takeru a Renji byli opravdu silné duo a jejich sehranost byla takřka dokonalá. Jeden útok byl kryt tím druhým a naopak. Skvělá kombinace, i ta však měla nevýhodu. Tou nevýhodou byla Asuka, na kterou zkrátka nestíhali brát ohled. Nepřátelé útočili, ale také padali k zemi, avšak mezi padajícími se brzy ocitla osoba, jež pro Takera byla velmi cenná, Asuka. Ta dostala přímý zásah katanou napříč celým břichem. Její zranění bylo velmi vážné a jakmile k ní oba přiběhli, boj na chvíli ustal, protivníci jen zmateně koukali na to, co se jim to před očima děje.
Takeru chytil Asuku za ruku a podepřel jí hlavu. Renji stál z druhé strany a snažil se krvácení zastavit rukou, rána však byla až příliš velká na to, aby to šlo. Takeru brečel a kapky slz dopadaly Asuce na tvář, odkud dále stékaly k ústům, kde se slzy ředili krev z úst. Asuka si až nyní, ke sklonku života uvědomila, že člověk, který jí opravdu stál na druhé straně, než na jaké doufala. S úsměvem se celou tu dobu dívala na Takera a mačkala mu ruku. Brzy na to její ruka vystřelila na zátylek Takera a stáhla ho k sobě, aby mu dala pusu. Takeru ucítil mimo krve úžasný pocit v těle, cítil se šťastný. Polibek zdál jakoby trval věčnost, avšak to bylo jen pár vteřin, brzy na to Asuka zemřela. Takeru se rozplakal ještě víc, když své rty musel odtrhnout od těch Asučiných. Svět se mu zdál krutý a nespravedlivý a v jeho duši se rozhořel plamen, jež se nedal uhasit. Miluji Tě, Asuko-chan… a vždycky budu… Po těchto slovech zavál kolem Takera silný proud horkého větru a kolem Renjiho naopak studený. Vítr kolem nich vířil jako tornádo a na povrch jejich těla se začala uvolňovat ohromná chakra, která brzy obalila jejich těla. Oběma narostl ocas z chakry a oba se na sebe dívali tak, jako tehdy na tom hřišti, tato situace se jim zdála naprosto stejná. Takeru se ušklíbl na Renjiho a Renji zase na něho. Najednou se ozvalo zašumění a oba byli pryč. Stáli naproti jednomu nepříteli, byla to opravdu rychlost, jakou se pohybovali oba chlapci. Byl čas vyzkoušet techniku, kterou zatím naživo na nikom nevyzkoušeli. Jednalo se o legendární techniku dvojitého lasa. Oba zaráz vyrazili stejnou rychlostí a opačnou rukou nastavenou v jakýsi hák proti sobě. Protivník neměl ani čas zareagovat, když v tom přišel o hlavu. Dvojité laso se zadařilo, poprvé naostro a vyšlo. Tato technika vyžaduje naprosto stejnou sílu na obou stranách, ale také rychlost. Chlapci to však dokázali a poprvé tuto techniku použili. Když to viděli ostatní, dali se na úprk, avšak zbytečně. Renji a Takeru si je všechny pochytávaly a s libostí je zabíjeli. Až když byli všichni mrtvý se oba vrátili do normálu a odpadli na zem…
Když se vrátili do vesnice, oznámili ztráty. Ten den ztratili nejen Asuku, ale také Omoie, jenž zahynul při závalu jeskyně, který byl těmito ninji úspěšně vyvolán. Oba dostaly speciální privilegium, jež není udávané jen tak někomu a k jeho vydání musí souhlasit všech pět vesnic. Po této misi byli povýšeny na Chunini bez Chuninské zkoušky, ale to jen proto, že vládcové ostatní vesnic slyšeli osud těch dvou a rozhodli se, že si tento titul jako malou útěchu zaslouží. Navíc byli převeleni na želví ostrov, kde nasbírali další zkušenosti a  naučili se alespoň o trochu lépe koordinovat svoji sílu. Když se vrátili do Kumo, říkalo se jim „Démoní bratři“


Kapitola IV- Boj démonů, Nový Raikage
Život plynul jako voda a Takerovi již bylo 45 let, tak stejně Renjimu. Mezitím se nijak a vylepšování svých Biju schopností nezajímali, pod náporem misí na to neměli čas, ale i tak se proslavili po celém Světě jako bratři démoni. Hned po Raikagem to byli dva nejuznávanější muži v Kumogakure, z čehož asi nejvíce těžil Rinji, neboť nebyl tak nemluvný jako Takeru. Ten si jen tak plul tiše s proudem a o nikoho a nic kromě sebe se nyní nezajímal. Kolem Rinjiho se stále motali ženy a ten si to patřičně užíval ve všech směrech, což Takera dopalovalo, bral to jako neúctu k památce Asuky, která ho milovala, dokud si neuvědomila, že on jí nikdy milovat nebude a nejspíš i potom ho milovat nepřestala. Kdysi spolu Takeru i Ranji chodili na hrob Asuky a svého senseie společně, ale to byla již minulost, Renji se věkem změnil. Začal být neurotický, trpěl depresemi a záchvaty vzteku a jeho postavení vůči ženám bylo stejné jako k toaletnímu papíru, jednou použiješ a zahodíš. Úplně mu přeskočilo a to Takeru nedokázal pochopit.
Jednoho večera, když Takeru spal, se začaly ozývat výstražné zvony, jež troubily na poplach. Takeru okamžitě vyskočil ze své postele a chytl se kunaie, který byl poblíž. Když vykoukl z okna, konečně to uviděl. Obrovská osmi-ocasá bestie se pohybovala městem a bortila jej. Takeru věděl, kdo to je. Byl to jeho nejlepší přítel Rinji. Okamžitě se nasoukal do oblečení a vyrazil k té bestii. U ní již byl současný Raikage Darui a jeho pravá ruka, kteří s ním sváděli tuhý boj, avšak vypadal vyrovnaně. Gyuki toho ještě nestihl moc zničit, ale i to byla jen otázka času a toho si byl Takeru vědom. Musel něco udělat a to nejen pro vesnici, ale také pro svého nejlepšího přítele. Brzy se ujal místa vedle Raikageho. A pomáhal mu s bojem.
Boj pokračoval celou noc a Raikage i jeho pomocník padli vyčerpáním, nyní to bylo na Takerovi. Musel ochránit i je a to i za cenu života svého přítele. Když malý Takeru stál oproti velkému Gyukimu, opět se sobě zadívali do očí a Takeru v nich našel svého nejlepšího přítele. Byla tu opět ta chvíle, kdy se oběma v očích zračila to stejné, začalo to na hřišti, pokračovalo to nad mrtvou Asukou a nyní to mělo tady skončit. Kolem Takerových rukou začaly šlehat blesky, které doslova trhaly zemi, pod kterou stál. Ozval se šum a Takeru byl fuč. Rozběhl se s obrovskou rychlostí proti svému příteli s úmyslem zabít ho. Gyuki proti němu vyrazil pěstí, načež mu Takeru nastavil tu svojí. Když se ruce setkali, začalo jakési přetlačování sil, které trvalo deset minut. Takerův útok nebyl ani tak o fyzické  síle, jako spíše o rychlosti útoku, kdežto Gyukiho fungoval přesně naopak. Světlo na chvíli ozářilo bojiště a ozvalo se hlasité praskání. Gyuki házel kotrmelce dozadu a to až překvapivou rychlostí. Takerova ruka však nebyla v pořádku. Když se na ní podíval, zjistil, že technika, kterou sám vymyslel, mu usmažila ruku do nepoužitelné formy. Mohlo za to to, že soustředění chakry do tak mocné techniky způsobila vzplanutí a element Raiton tomu dopomohl. Jeho jedna ruka zhasla a začalo se z ní kouřit, byl to spíše pahýl než ruka. Takeru věděl, že nyní nesmí zaváhat, jinak při dalším podobném přetlačování přijde i o jeho druhou ruku. Využil toho, že Gyuki se právě dokutálel a rozvalen zůstal ležet na zemi Takeru se objevil nad ním a obrovskou silou a rychlostí zamířil rukou na Gyukiho gigantické srdce. Když se jeho ruka setkala s hrudníkem, ozvalo se zapraskání a světlo opět ozářilo bojiště…
O pár týdnů později se Takeru probudil v nemocnici. Zmateně se začal dívat kolem sebe a  poté na své ruce. Jednu měl stále vlastní, ale druhá byla ze železa, pozlacená, avšak byla naprosto stejně schopná, jako to druhá. Na protéze bylo malým písmem vyřezáno „Pozdrav ze Sunagakure no sato“. Další věc, která jej zarazila bylo to, že na posteli vedle něj ležel čistý plášť Raikageho a také klobouk. Celé mu to přišlo poměrně zvláštní, když v tom přišel do pokoje Darui, jelikož mu doktoři napráskaly, že se Takeru probudil, to víte, na JIPce nic neutajíte. Darui si nejdříve chlapce prohlédl a poté si sedl na vedlejší postel a prsty propletl do sebe. Neměl na sobě plášť ani klobouk, měl na sobě věci, jež nosili již starší vesnice, ti jež svá léta dobojovala. Takeru, ty si to nepamatuješ, neboť si poté ihned omdlel, ale před několika týdny jsi zabil svého nejlepšího přítele, který nedokázal pevně ovládnout svého Biju a ten nad ním přebral kontrolu, někdo však tvrdí, že mu s tím někdo pomohl. Každopádně si démonovi vypálil srdce z těla ohromně silnou technikou, která tě však stála ruku, nebýt našich přátel v Sunagakure, nejspíše by sis již nikdy nesložil ani pečetě. Doktoři říkali, že pokud tuto techniku použiješ ještě jednou, jisto jistě tě bude stát i tvoji druhou ruku.  Každopádně jsem si uvědomil, že jsem na post ochránce již moc starý a tak jsem se rozhodl vybrat mého nástupce. Jsi po vesnici uznávaný jako jeden z démoních bratrů a také jsi již pár týdnů znám jako zachránce vesnice. Udělil jsem ti titul Raikageho s tím, že jakmile se probudíš, nastupuješ do této funkce, já už si teď budu jen užívat.
S tímto oznámením se  Darui sbalil a opět se vydal na odchod. Nečekal, že by Takeru odmítl, věděl totiž, že odmítnout nemůže, spoléhá na něj moc lidí a jeho smysl pro spravedlnost mu říká, že svoji spravedlnost lépe vykonávat nemůže. Zabitím svého nejlepšího přítele se však naprosto uzavřel do sebe a je jen a jen opravdu málo lidí, se kterými mluví. Předtím jich také nebylo moc, ale nyní jich bylo ještě méně a co více, opět musel nést to břímě sám, již mu nezbyl nikdo, kdo by mu s ním pomáhal. Jeho příběh začíná dnem, kdy vyšel z nemocnice… Tentého dne mu byl přidělen Bee, nový hachibiho Jinchuuriky, uvidíme jak si s ním povede.
 
Inventář: Raikageho plášť, jako každý jiný, poté klobouk, ladící s pláštěm a masku, kterou nosí ve vzácných připadech. Dále má sadu kunaiú, shurikenů a také lékárničku, pro dobrou věc. Také má kunai od Mainase, který má stále při sobě. A nakonec ještě meč, meč který má stále pod pláštěm u své chromé ruky, je přidělán řetězem k ní a používá ho k různým účelům, prochází ním chakra a tak ho dokáže lehce modelovat v boji, pouze ale základy.
Dovednostní body:
Síla
6
Rychlost
6
Inteligence
6
Chakra
4,5 (+1,5)

Ninjutsu
6
Genjutsu
0
Taijutsu
4
Kenjutsu
3,5


Naposledy upravil Valar dne Fri Nov 21, 2014 6:37 am, celkově upraveno 2 krát
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Areton Akaime
Kage
avatar

Poèet pøíspìvkù : 73
Join date : 07. 11. 14

PříspěvekPředmět: Re: Takeru Yagiu   Wed Nov 19, 2014 5:24 pm

Povoleno.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi http://nags.forumczech.com
 
Takeru Yagiu
Návrat nahoru 
Strana 1 z 1
 Similar topics
-
» Takeru Kana

Povolení tohoto fóra:Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Naruto: Glory Stories :: Ke hře :: Tvorba :: Postava :: Povolené postavy-
Přejdi na: